Nový Zéland 2014
Vyrazili jsme z Prahy, letěli jsme s Emirates, nejprve do Dubai (5 hodin), v Diubai asi tři hodiny přestávka a pak do Singapuru (dalších 5 hodin), v Singapuru nás asi na hodinu vyhnali z letadla a pak tímtéž letadlem na týchž sedadlech do Brisbane (7 hodin). V Brisbane jsme přistáli asi v jednu v noci místního času a odlet byl až v osm ráno a nám nebylo vůbec jasné, jak to s námi bude, když vlastně chceme jenom transit z jednoho letu na druhý. Všechny ukazatele vedly jenom ven a tak jsme nakonec ze zoufalství prošli přes normálního imigračního úředníka do Austrálie (na doporučení slečny, co má vyřizovala letenky jsem měl vyřízená přes internet Australská víza – byˇ%t jsem celou dobu netušil, k čemu nám budou dobrá). Noc jsme strávili na lavici v příletové hale na letišti a až ráno jsme pochopili, jak to tady vlastně funguje – letiště v Brisbane je docela malé (snad ještě menší, nežli v Praze) a přes noc zde vůbec nic nelétá a tak to řeší tak, že všechny cestující vyženou do Austrálie, starejte se, a ceklý tranzitní prostor letiště zavřou. A neúřaduje se a nelétá se. Ráno asi v šest najednou letiště ožije, otevřou všechny kavárny a snídaňovny a cestující může přijít zpět a zase někam letět. Takže další 3 hodiny do Aucklandu. Tenhle kousek jsme letěli A380 (všechny předcházející lety to byl B777), moc jsme si to libovali, je cítit, že A380 je o kus novější, tišší a pohodlnější. Ale let byl rychlý, ve dvě odpoledne jsme v Aucklandu, strávili jsme v letadlech i s přestávkami 34 hodin a uletěli celkem 18 500 km. Ještě štěstí, že se nám v Brisbane na letišti podařilo se osprchovat, byli jsme totálně upocení a smrdutí.
V Aucklandu jsem zavolal do autopůjčovny, jako že jsme tady, a přijel mladý muž (Angličan na cestěpo světě, tč. pracující cca 4 měsíce v této půjčovně), naložil nás a odvezl do úřadu. Vyfasovali jsme auto – Toyota Previa upravená pro cestování a spaní dvou osob. Je to dobrá stařešina, najeto skoro 250 tis. km, vrže a skřípe, ale jezdí, brzdí a docela funguje. Je v tom i plynový vařič a kanystr na vodu, i spát se v tom dá docela dobřer. V nejbližším supermarketu jsme nakoupili zásoby a rychle z Aucklandu pryč, je to tu na nás příliš mnoho lidí.
Jedeme nejprve na sever severního ostrova, plán je takový, že bychom ve středu 5. února měli jet trajektem (máme rezervaci) na jižní ostrov a tam pak pobýt až do odjezdu. I chlapík v autopůjčovně doporučoval – čas si rozdělte na jednu třetinu pro severní ostrov a dvě třetiny pro ostrov jižní. A tak jsme na ostrově severním, je to tu hodně obydlené, všude, kde se dá, jsou farmy, pasoucí se krávy a ovce. Na pobřeží rekreační přístavy, potápění, rybolov. Dost obtížně se zde dá parkovat – u silnic téměř není žádná možnost, pokud je nějaký prostor vedle silnice, pak je to odbočka k farmě nebo na pastvinu a hned je uzavřená branou. V horách jsou krásné silničky, často neasfaltové, ale zastavit není kde a stát uprostřed silnice není úplně to ono. Ale nakonec se nám podařilo najít i místa k nocování, včera u moře v poklidném městečku plném důchodců a joggujících matek, dnes u jezera s docela teplou vodou. Moře je dost studené – odhaduji tak 16 stupňů. Hodně tu fouká – ráno je vždy klid, ale od cca 10 začne foukat a fouká zbytek dne. V enděli, když jsme přijeli, tak pršelo a bylo docela nevlídno (když jsme vylezli z toho obchoďáku, tak zrovna hřmělo a pršelo docela dost), včera ráno jsme se ale probudili do modrého nebe a i dnes to vypadá na krásný den. Ale tušíme, že se zde počasí může měnit rychle a neočekávaně. V noci svítí hvězdné nebe – ze souhvězdí, která známe, je vidět Orion (hlavou dolů). Hledáme jižní kříž, tušíme, které čtyři hvězdy to mohou být, ale budeme muset ještě někde na internetu ověřit. Zkrátka, řada věcí, které doma zcela podvědomě fungují, zde je jinak. Dnes ráno jsme dlouze diskutovali, jak vlastně putuje slunko na nebi – kde bude stín za hodinu dvě. A severák je zde teplý vítr, zato na jižní proudění je třeba dávat pozor. Další poznatek je, že zde skoro nic nevoní. Na rozdíl od středomoří či Kalifornie, zde není mnoho vůní. Dnes jsme našli kvést mateřídoušku, ale to je zatím jediná výjimka.
Zatím se pohybujeme na východní straně severu severního ostrova. Jeli jsme přes Whangarei a Helena Bay směr Russel (brloh Pacifiku) a pak do Kawakawa a Waitangi (to je tam, co Briti podepsali s Maorskými náčelníky smlouvu, že oni zcela dobrovolně podstupují svoji zemi britské koruně a tito se pak strašně divili, že se jim sem hrne banda Evropanů tvrdících, že je tam zem už vlastně jejich …). Jako všude v „novém světě“, i zde je cítit absurditu stavu, kdy budují svobodnou demokratickou společnost založenou na ukradené půdě. Zatím, co jsme viděli, se ale Maorové zdají, že se dokázali do této nové společnosti zařadit, nemáme pocit, že by žili na okraji, jako např. často původní indiáni v USA.
Dnes plánujeme dojet skoro až na nejsevernější výběžek, až úplně na konec asi nepojedeme, ale rádi bychom pobyli na pláži, která je na západním pobřeží tohoto výběžku (Ninety Mile Beach) – zde by snad konečně měl také být nějaký příboj a vlny, zde na východním pobřeží je moře velmi klidné (také je schováno za hromadou větších i menších ostrovů). A je tu opravdu silné slunce. To bude ta ozonová díra, velmi rychle opaluje a spálí – musíme se mazat.
Cítíme se tu trochu jako ve filmu Cesta do pravěku. Stromy, co vypadají jako palmy, jsou ve skutečnosti kapradiny, skoro žádná z rostlin není taková, jakou ji známe od nás. V lese je slyšet množství cikád a jiných hmyzů, zato tu nejsou žádné šelmy, což Johanku uklidňuje. Představa medvěda dobývajícího se v noci do auta jí spolehlivě strašila celý americký výlet a zde nic !!
Tak, a je úterý, teď už odpoledne. Jeli jsme stále na sever okolo nádherných pláží až k místu, kde začíná ten úzký mys, co vede pořád k severu. A na něm je na západním pobřeží ta Ninety Miles Beach – obrovský prostor, skoro bez lidí (hádáme, kdy je tady asi sezona – děti mají prázdniny od půlky prosince snad do půlky ledna, v obchodech jsou reklamy týkající se návratu do školy) – lidí tu ale nikdy nikde mnoho není (vyjma turistických špeků, ale těm se snažíme vyhnout). A teď zrovna v jednom sedíme – Kauri Kingdom. Kauri, to je obrovský strom, který zde ve velkém rostl, nežli bílý muž zjistil, že má výborné dřevo a pryskyřici a většinu jich vykácel. A teď těch pár zbývajících řežou na malé kousky a za těžké peníze prodávají túristům. Ale prodávají tu kafe a internet (ani WiFi tu není free, je to tu docela drahá země) a tak využíváme k tomu, abychom se ozvali domů.
Srdečně zdravíme, máme se skvěle, zase brzy určitě něco napíšeme.
Ondřej a Johanka, Ancient Kauri Kingdom, úterý 28/01/14 v 16:39
Pozdrav
(Mary, 2. 2. 2014 8:46)