Cesta na Nový Zéland 2014

Nelson Lakes National Park – jezero Rotorua (tedy v překladu „Dlouhé jezero“).

Trajekt nám neujel, byla to loď vyrobená v roce 1984 v Dánsku. Při vyplutí z Wellingtonu vedle lodě skákali delfíni. Do Pictonu jsme dopluli asi za tři a půl hodiny, pozoruhodné je, že trajekt vůbec nejede ze severu na jih, jak by se dalo očekávat, ale z východu na západ, protože Wellington a Picton leží téměř přesně na téže rovnoběžce. Po drobném nákupu (opět došlo pivo a víno) jedeme směr Havelock a Nelson, zastavujeme na noc na parkovišti nad mořem. A jak je ten svět malý, chvíli po půlnoci k nám přijíždí Jenda, velké vítání, však se s Johankou neviděli od dubna, kdy jej Johanka v Praze vysadila před letištěm. Ráno opět krásně, jedeme teď ve třech, nejčastěji to dopadá tak, že Johanka klábosí s Jendou v jeho autě a já jedu sám. Nu co, poslouchám místní rádio a snažím se pochopit, jaké vnitropolitické problémy současné novozélanďany trápí. Jedeme přes Nelson na sever jižního ostrova. Vyhlídli jsme si silničku k západnímu pobřeží úplně na severu z Collingwoodu (v průvodci jsem se dočetl, že Collingwood byl zamýšlen jako místo budoucího hlavního města Nového Zélandu – nyní je to malá ospalá vesnička, zajeli jsme do ní spíše omylem). Zastavili jsme v Abel Tasman National Park – koupání u krásných písečných pláží. A dále na sever. Z Collingwoodu jsme jeli na západ do vesnice Mangarakau a pak odtud na pobřeží. Nějak jsme nedocenili měřítko mapy, měli jsme pocit, že je to kousek. Jeli jsme pořád dál, cesta už dávno prašná, kamenitá a pořád nové zálivy a mosty a hory … Když už jsme z toho byli docela zoufalí a uvažovali o tom, že na to pobřeží nedojedeme a já cítil, jak Johanka vedle mne pomalu začíná zuřit, cesta najednou skončila na louce hned u pobřeží. Kempování tam bylo výslovně povoleno (za podmínek neodhazování odpadků, nerozdělávání ohně a vůbec se chování slušně). Místo krásné, byl jsem rád, že ta silnice nekončila např. u spalovny komunálního odpadu (jak se nám v podobně vypjaté situaci podařilo na Faerských ostrovech). Večer se počasí úplně vybralo a následoval krvavý západ slunce, stáli jsme tam s několika domorodci a obdivovali jej a já nadhodil, zda nebude zítra pršet (západ hoří, východ hasne), všichni místní mne přesvědčovali, že zítra bude „another beautiful New Zealand day“. Říkal jsem si, že to tady asi funguje jinak, u nás bych za počasí druhý den mnoho nedal. Nefungovalo – ráno bylo zataženo a hned po snídani začalo pršet a pršelo celý den, chvílemi docela vydatně. Strávili jsme tak většinu dne cestou, nejprve zpět celou tu štreku, co jsme jeli včera večer (na druhou stranu se to ale zdálo o kus kratší) a pak na západ směrem na Westport. Po cestě zastávka u Te Waikaropupu Springs – to je místo, kde se ze země několika průduchy ven valí prameny čisté vody – teče toho okolo 10m3/sekundu. Voda vyvěrá ze země a valí se pryč. Vypadá to tak, že najednou z jednoho místa, do kterého nic nepřitéká, odtéká docela velká řeka.

A nyní jsme u jezera Rotorua v národním parku Nelson Lakes. Odpoledne pořád pršelo, ale teď je najednou klid, doufáme, že ráno bude hezky. Přijela sem banda veslařů trénovat na jezero, mají čtyřveslice i jednu osmiveslici s kormidelníkem (tedy kormidelnicí, je to taková holčina, vypadá tak na dvanáct), jezdili po jezeře, trenér na motorovém člunu. A ten trenér, když jsem se s ním dal do řeči pravil, že a) trénují na mistrovství Nového Zélandu, které bude za týden b) byl v Česku, zná Prahu, moc se mu líbila c) tvrdil, že zítra bude hezky. Doufám, že na rozdíl od těch včerejších, on bude mít pravdu.

Několik postřehů ze zdejší země – vůbec tady nemají odpadkové koše. Na tábořištích je nápis, že, to sis přivezl, si máš zase odvézt. A odpadkový koš žádný. A ani jakékoliv odpadky – jsou v tomto směru velmi ukáznění. Absence možností odložit věci se týká i možnosti recyklace. Není kam odložit prázdné lahve či plechovky. Zdá se, že místní mají předplacené speciální pytle, do kterých odpad dávají (a do samostatných nádob sklo a plechovky k recyklaci). My jsme nakonec odkázáni na to, že občas někde na nějaký odpadkový koš narazíme (např. u benzinových pump) a tam všechen odpad nacpeme, lahev nelahev. Další postřeh se týká cen potravin. Mléčné výrobky, jogurty, sýry jsou dost drahé (předevčírem jsem koupil kus sýra, za 150g chtěli asi 6 NZD, byl moc dobrý a vyrobený v Dánsku). Ovoce a zelenina je za cca 5 NZD/kg. Bochník chleba (1kg vatovaté buchty bez chuti) za cca 5 NZD. Pivo 12 lahví 1/3litru za 15 až 19 NZD, víno od 9 NZD výše. Jako nejlevnější potravina se zde jeví maso. Kilo zadního hovězího za 14 NZD – to je méně, nežli u nás. Zvolna tak opouštíme stravu založenou na jogurtech, sýrech a chlebu a přecházíme na hovězí steaky s místními sladkými bramborami.

Venku neprší, zítra pokračujeme na západní pobřeží a po něm pak na jih. Uvidíme, zda internet dorazil i tam.

Srdečně zdravíme

Ondřej a Johanka

PS: nyní jsme ve Westportu, sedím na chodníku před zavřenou knihovnou, wifi jede i přes sklo. Celou noc pršelo, ale ráno se ukázalo, že dotyčný veslař, co předpovídal pěkné počasí, měl pravdu. Od rána již neprší, přes den se postupně mraky ztrácely a nyní je úplně modro. Užíváme sucha a slunce. Z auta začal téci olej, pilně jej doléváme (hradí půjčovna), dojeli jsme sem do Westportu se snahou to nechat spravit, byli velmi ochotní, jistě, přijeďte v pondělí. Takže budeme dolévat dál a doufat, že z toho nebude nic vážnějšího a uvidíme, kde budeme v pondělí, jestli tam bude nějaká opravna. Jinak vše v pořádku, srdečně zdravíme. Ondřej a Johanka